„Jedináček? Ten bude určitě rozmazlený a sobecký.“ Tahle nálepka provází děti bez sourozenců odjakživa. Realita je ale mnohem pestřejší a většina rozšířených představ o jedináčcích neobstojí. Je čas pár mýtů poslat do důchodu.
Mýtus o sobeckém samotáři
Výzkumy opakovaně ukazují, že jedináčci nejsou sobečtější ani osamělejší než děti se sourozenci. Naopak bývají samostatní, sebevědomí a dobře vycházejí s dospělými. To, jaké dítě vyroste, určuje hlavně výchova a prostředí – ne počet sourozenců.
Co jedináčci často získávají
- Plnou pozornost rodičů a klidnější prostředí na rozvoj.
- Bohatou slovní zásobu z častého kontaktu s dospělými.
- Samostatnost a schopnost zabavit se sami.
Na čem zapracovat
Jedináček nemá doma každodenní trénink sdílení a hádek se sourozencem. O to důležitější je dopřát mu hodně kontaktu s vrstevníky – kamarády, kroužky, hřiště. Tam se přirozeně naučí dělit se, vyjednávat a prosadit se ve skupině. Tahle zkušenost mu doma chybí, ale dá se snadno doplnit.
Pozor na přehnanou péči
Když je dítě jen jedno, sklouzne se snáz k tomu mu všechno vyřešit a před vším ho ochránit. Jenže samostatnost roste z příležitosti zkusit a občas selhat. Nechte jedináčka zažít vlastní chyby a unést drobná zklamání – prospěje mu to víc než neustálá ochrana.
Jedináček není ochuzené dítě. Je to dítě s jinou rodinnou konstelací – a může z něj vyrůst stejně laskavý a společenský člověk jako z kohokoli jiného.